Červenec 2016

Koralína

29. července 2016 v 18:22 | Veronika Vé |  Malby
Před několika dny jsem si tužkou načrtla moji oblíbenou pohádkovou postavičku Koralínu. Ale až dnes jsem se dopracovala k tomu, abych práci dodělala.
Práce je vytvořena akvarelkami a zabrala mi i s načrtnutím asi 3-4 hodiny.


Být sám sebou i mimo blog

29. července 2016 v 13:11 | Veronika Vé |  Život píše
Tento týden je TT "Bloguju, protože". Na tohle TT ale nyní psát nebudu.
Když jsem si dnes projížděla pár článků na tohle téma, narazila jsem na jeden blog, kde slečna napsala: "Díky anonymitě mohu být sama sebou". A mně to přišlo velmi smutné.
I přes to jsem to dřív dělala taky. Nechtěla jsem, aby někdo věděl, kdo opravdu jsem, protože jen tak jsem mohla být sama sebou, psát o čem jsem chtěla aniž by mě za to někdo blízký nebo známý soudil. A nyní? Je mi to jedno. Nepotřebuji anonymitu, abych mohla být sama sebou. Protože pokud anonymitu k tomuhle potřebujete, jak chcete přežít ve skutečném světě, aniž by jste se pořád nepřetvařovali?

Pokud blogujete, je strašně důležité být sám sebou, ale nesmíte blog brát jako jedinou možnost, jak takovým být. Nejsem žádný expert, jsem člověk, který se naučil, jak být sám sebou i mimo blog. Trvalo mi to. Několik let. Ale nakonec jsem si řekla, že na blog zveřejňuji to, co mě baví, své myšlenky, pocity, příběhy, výtvory.....vážně chci, aby nikdo nevěděl, kdo za tím stojí? Není to o chlubení, aby každý věděl, že vy jste ten či ta, co tohle vytvořil/a. Je to o tom ukázat ostatním, že vy jste tím, kdo je tak šikovný, má talent, píše o svém životě a myšlenkách a nestydí se za to, protože odkryje svoji identitu. Vždyť je hloupé se stydět za to, co napíšete, co namalujete, co vytvoříte.


Takže buďte sami sebou nejen na blogu, ale i ve skutečném životě.





3. kapitola

28. července 2016 v 11:54 | Veronika Vé |  Vlkodlačí děvče

3.

"Mohl být hezčí, ale zatím to musí stačit. Stejně předpokládám, že co nevidět budeš zase kupovat nový." prohlásila máma, když mě viděla ve dveřích s novým kobercem.
"Tohle teď vážně potřebuju slyšet." prohlásila jsem otráveně.
Mezitím, co máma vyšilovala kvůli zbývajícím poškrábaným kobercům, já se dolopotila s kobercem až do předsíně, kde s žuchnutím přistál na zem.
"Abigail, doufám, že si uvědomuješ, že takhle to dál nejde." řekla přísně, ale klidně.
"Co jako?" Byla jsem už vážně podrážděná. Nejdřív to ráno, pak rozmluva s Tomášem kvůli narozeninám a teď tohle. "Co jako dál nejde?!" vyštěkla jsem, když mi nedopovídala.
"Musíš se to naučit nějak ovládat. Nemůžeš domů přijít jako zvíře a všechno tady zničit." pronesla chladně a slovo "zvíře" zdůraznila. Do očí se mi nahrnuly slzy, prohlásila mě zvířetem. Vím, v co se každý úplněk proměňuji. Vím, že bych se měla naučit ovládat, když se proměním. Ale NEVÍM JAK!
"Děláš si ze mě srandu?!" začala jsem na mámu řvát. "Celou dobu se snažím přijít na to, jak se ovládat, když se proměním v to, co ty nazýváš zvíře, ale zkrátka NEVÍM, jak na to! A ty, místo toho, abys hledala v těch svejch podělanejch knihách, tak nic neděláš a jenom nadáváš. To je strašně lehký! Vlastně celej tvůj život byl vždycky lehkej, tak jak bys mě mohla pochopit!" zařvala jsem na ni a do očí se mi vedraly slzy. Máma už nic neřekla, jen odešla. "Jo, to je jediný, co umíš…odejít." pronesla jsem do prázdna a zamířila do svého pokoje.
Nechápe mě, jak by taky mohla? Je zaklínač…a já? Zvíře. Tak mě nazvala, zvířetem. Nevěřím, že mi tak řekla. Vždyť je to moje máma! Nechala jsem slzy volně stékat po tvářích. Vlastní máma mě nepodrží. Kdo tedy?
"Abigail, můžu dál?" zašeptala Nicol, když už téměř byla v pokoji. Tohle dělá pokaždý, pomyslím si. Vždy, když slyší něčí hádku, jde pak za oběma stranami a snaží se je utěšit a co hůř, usmířit.
"Jasně." odvětím tak na půl a otřu si slzy.
"Hele, byla jsem za mámou a ta řík-"
"Ne!" rázně jsem ji přerušila. "Nechci vědět, co říkala, mně toho řekla totiž už dost! Jestli mě chceš přemlouvat, abych se jí šla omluvit, seš na špatné adrese. Nemám se ji za co omlouvat!" řekla jsem už poněkud tišším hlasem, ale naštvání a nenávist z něj nezmizely.
Nicol na mě zůstala civět s pusou dokořán. Až po chvíli řekla: "Nikdy jsem tě takovou nezažila. Víš, nikdy před tím jsi na mámu nekřičela, a že ti někdy dala sodu. No…myslíš, že to má něco společného…s tím?" Už mi znovu začala stoupat krev do hlavy, ale pak jsem si to uvědomila. "Nicol, doneseš mi tu zaklínačskou knihu po babičce?"
"Myslím, že to bude muset počkat." odpověděla a pohled stočila k oknu. Tomáš.
"Jé, ahoj, jsi tu nějak brzo ne?" řekla jsem poněkud nervózně.
"Vždyť jdu o 10 minut pozdějc. Jsi v pořádku Abilí?" optal se. Najednou jsem ztuhla. Takhle mi začal říkat někdy v dětství, když nám bylo tak 5 nebo 6. Tenkrát jsme si hráli na pískovišti a jeden kluk, který zrovna přes něj přeběhl, mi rozdupl bábovičku. Tomáš mě utěšoval a tenkrát poprvé použil, dá se říct zkomoleninu, mého jména. Abilí (Ebilí).
"Hej, dobrý?" otázal se mě ještě jednou.
"Jo v pohodě, já jenom…to nic. No vidím, že jsi opravdu vybaven." V ruce držel kýbl s "čímsi", v druhé bednu s nářadím a kolem pasu měl další nářadí upevněné na takovém tom pracovním opasku, co nosí každý řemeslník.
"Lepší být připraven." pronesl s úsměvem od ucha k uchu. Pustila jsem ho dovnitř a Tomáš se ihned pustil do práce. Já se na něj dívala s nepřítomným výrazem ve tváři. Lepší být připraven. Měl pravdu.

2. kapitola

28. července 2016 v 11:54 | Veronika Vé |  Vlkodlačí děvče
2.
"Měla jsi krušnou noc, co?" zeptala se náhle Nicol.
"Celkem. Vlastně ani ne. Bylo to skvělý. Jen to ráno po probuzení…." nechala jsem větu viset ve vzduchu.
"Máma je pokaždé taková, snad se tím nebudeš trápit, ne?" starala se Nicy. Nechtěla jsem však, aby se trápila i ona, tak jsem jen odpověděla: "Neboj, nebudu."
Když jsme dorazili na školní parkoviště, Nicy okamžitě vylítla z auta za svými kamarády. Byla o dva roky mladší, ale přesto měla více kamarádů než já. Kdo by se taky divil, že jo.
"Ahoj tulačko!" Málem jsem se počůrala leknutím. Tomáš.
"Hele, už několikrát jsem ti říkala, že tohle mi dělat nemáš!" vykřikla jsem.
"No tak promiň, já myslel, že tvůj sluch je jedinečnej, navíc včera si mi neodpovídala na SMSky, tak jsem tě musel nějak potrestat." šibalsky se na mě usmál. Tomáš nevěděl o mém tajemství, avšak můj bezvadnej a silně vyvinutej sluch jsem před ním neututlala. "No víš, dnes mě nějak bolí uši. Asi budu nachlazená." lhala jsem mu a při tom vystupovala z auta. "Aha. No ale víš, že máš za pár dní narozky a že výmluvy typu, mám rýmu, už jsou pasé?"
"Cože?!" vyjekla jsem.
"No, máš narozky, za chvíli, pa-ma-tu-ješ?" mluvil na mě jak na idiota. Jasně, že si to pamatuju, jak bych mohla zapomenout, ale narozky už neslavím. Jen sama…v lese.
"Hele, Tomáši, je od tebe moc milý, že chceš se mnou oslavit moje narozky, ale víš, že na to moc nejsem."
"Bude ti 19! To musíš oslavit!" jásal a já mu nechtěla kazit radost, tak jsem odvětila: "Uvidíme."
Zdá se, že mu to stačilo, protože mi najednou začal vykládat o tom, jak má moc práce se zařizováním programu našeho maturitního plesu a podobně. Tomáš byl totiž organizátor všech našich akcí, co jsme na střední zažili. Takže je asi jasné, proč nechci dělat narozeninovou oslavu. Pozval by půlku města a celou školu.
Když konečně skončila škola, vyrazila jsem koupit ten nový koberec. Nicol končila dřív, byla už dávno doma, tak jsem mohla nerušeně řídit a přemýšlet. Oslava narozenin. Tsss, ani moje osmnáctiny nikdo neslavil, tak proč chce najednou Tomáš slavit 19. rok mého trápení? A pak mi to došlo. "Sakra, to né!" vyjekla jsem a šlápla na brzdu těsně před obchodem. Naštěstí ne v něm. Ale to nebyl důvod mého zděšení. Vzpomněla jsem si totiž na tohle: když nám bylo asi 15 a rozhodovali jsme se kam na střední, oba dva jsme si zvolili gympl. Asi po roce tam se mi přiznal, že na gympl šel jen kvůli mně. Aby mohl být stále se mnou, protože se mu moc líbím. Jenomže v 16-ti letech jsem měla v hlavě takový zmatek, kvůli tomu, kdo a co jsem, že jsem na kluky neměla ani pomyšlení a proto jsem mu mile řekla, že žádného kluka nehledám. K mému překvapení to přijal velmi klidně, ale tehdy prohlásil: "Tak fajn, ale až ti bude devatenáct, tak si dáme rande, jasný?" Sakra! Jak jsem na to mohla zapomenout? Budu muset něco vymyslet. A rychle! Protože Tomáš má kolem čtvrté odpoledne přijít opravit to zábradlí.
Ale teď musím jít koupit mámě nový koberec.

1. kapitola

28. července 2016 v 11:53 | Veronika Vé |  Vlkodlačí děvče

1.

Ráno. Opět jsem vstala celá rozlámaná, nehty špinavé a uši naprosto přecitlivělé. Jediné, co mě dnes zachránilo, bylo to, že jsem se dostala domů dříve, než jsem se proměnila. I když moje máma by byla radši, kdyby tomu tak nebylo. Rozdrápala jsem jí všechny koberce, po kterých jsem kráčela a to nemluvím o dřevěném zábradlí, které bude chtít menší renovaci.
"Dobré ráno." prozívla jsem napůl pusy, když jsem sešla dolů do kuchyně. Máma se na mě naštvaně podívala, ale nic neřekla. Nemohla. Táta jako obvykle nic nevnímal, četl zrovna denní tisk a moje mladší sestra? Ta nevěděla o světě, zrovna se cpala máminými lívanci. Usedla jsem tedy téměř bez povšimnutí své rodiny ke stolu a začala jíst. Do snídaně jsem se musela nutit, přece jenom v noci jsem se najedla až až. Ale nechtěla jsem mámu ještě více naštvat a tak jsem se překonala. "Drahá, tak si konečně sedni a pojď se také najíst." vybídl táta mamku. Jenže mamka dál stála u dřezu a drhla připálenou pánev od lívanců. "Napadlo mě," začala jsem "že bych dnes jela do města a sehnala nám nový koberec a poprosím Tomáše, aby nám spravil to zábradlí." "To bys taky měla." odsekla mi máma, která se stále drhla s pánvičkou. Pochopila jsem, že jediný způsob, jak se máma uklidní, bude odejít do svého pokoje.
Sedla jsem si k oknu a jen tak pozorovala padající vločky. Byl leden a blížily se mé narozeniny. Každý rok si přeji to samé. Pokud se letos něco nezmění, nevím, jak dlouho to tu vydržím. Nevím, jak dlouho to se mnou máma vydrží. Z mého vnitřního monologu mě vyrušila sestra Nicol. "Abigail, pojď už, nebo přijedeme pozdě do školy!" Super, škola. To je to poslední místo, kam se mi teď chce.

Rozcestník Psaní

28. července 2016 v 11:48 | Veronika Vé |  Psaní

Poklady v Levných knihách

26. července 2016 v 21:51 | Veronika Vé |  Objevy, nákupy a jiné
Před pár dny, kdy jsem měla spoustu času, jsem si zašla do Levných knih. Vždy tam zajdu, když mám čas a náladu (kterou mám snad vždycky).
Tentokrát jsem cítila, že bych mohla najít něco dobrého na čtení, i když mám tedy doma co číst, ale tak dobrých knih není nikdy dost.
Po chvilce jsem narazila na knihu "Milostné příběhy" od italských autorů (např. Matteo Bandello nebo Giovanni Boccaccio). Zaujala mě hlavně obálka knihy, je vážně nádherná. Teda ne, že bych si zrovna potrpěla na barokní styl postav nebo na amorky a srdíčka, ale nyní šly moje předsudky stranou. Kniha stála 59,- Kč, tak jsem ji zase vrátila do poličky. Ne, že by to bylo nějak extra drahé, vzhledem k přebalu, ale hledala jsem něco mnohem víc na zamyšlení.
Prohledávala jsem očima další poličky a najednou tam byla! "Rozum a cit" od Jane Austenové. Tuto knihu jsem si chtěla už strašně dlouho přečíst. Na střední jsem od Jane Austenové přečetla Pýchu a předsudek a do knihy a stylu psaní jsem se prostě zamilovala. I když snažila jsem se přečíst další autorčinu knihu "Anna Elliotová", kterou jsem taky objevila (tedy myslím) v Levných knihách. U této knihy mi styl psaní moc nevyhovoval, ale už je to delší dobu, tak snad když se ke knížce vrátím nyní, třeba ji budu vnímat jinak.
Ale abych se vrátila ke knize "Rozum a cit". Popravdě nevím, o čem kniha je (i když jsem si anotaci kdysi četla), ale prostě pořád mě tato kniha něčím přitahovala a konečně jsem ji měla na dosah. Trochu jsem se bála, kolik bude stát, proto mě příjemně překvapila cena 29,- Kč.

No a víte co? Nakonec jsem si vzala i první knihu "Milostné příběhy". Tuto knihu už mám skoro dočtenou a upřímně je vážně skvělá. Nepředstavujte si něco na styl "50 odstínů šedi", tohle je prostě stará klasika, ale je bezva!





Ta slušná, milá, hodná

26. července 2016 v 17:06 | Veronika Vé |  Téma týdne
Článek je zde dne 27. 3. 2016 a je zkopírován z mého předchozího blogu.

Psáno na TT "Temnota ve světle"
I v tom nejhodnějším a nejlaskavějším člověku se skrývá to špatné. Mě lidé považují za slušnou, hodnou a milou dívku. A to mi celkem vadí, protože pak stačí sebemenší chyba a hned je z toho celosvětová tragédie. "Viděli jste ji? Ona měla v ruce cigaretu!" "To nic není, já ji viděla opilou, jak šla s kamarádkou ze zábavy!" "A slyšeli jste, jak byla drzá? A tak hodná holka to byla!"
Tak jsem měla období (párkrát na zábavě a vážně jen párkrát jen tak), kdy jsem kouřila. A co, že se napiju na zábavě? To se nemůžu dotknout alkoholu jen proto, že jsem slušně vychovaná, hodná a milá? A že někdy odseknu někomu druhému....copak ten dotyčný ví, jak mi zrovna je, nebo co jsem zrovna zažila za nepříjemnou situaci?
Už od školky tohle se mnou jde. Všichni mě vidí jako tu slušňačku. Samozřejmě je to lepší, než kdyby mě měli zarytou jako toho nevychovanýho spratka, jenomže....pak vážně stačí málo a jste probírání a řešení mnohem více, než obvyklí průseráři.
Když jsem začala chodit se svým současným přítelem, všichni mi trvdili, jak jsem se změnila. Tak né asi, když trávíte většinu svého času s někým jiným, je jasný, že to na vás něco zanechá. Jenže moji nejbližší mi začali říkat, že jsem se změnila k horšímu. Ano, už jsem nebyla ta nudná poslušná holčička, která všechno doma udělala, protože měla dost času. Teď jsem si chtěla vyhradit i nějaký ten čas pro přítele, ale to se jim asi nelíbilo. Přitom jsem téměř vždy měla své povinnosti splněné. Jenže problém byl asi v tom, že jsem si užívala více než oni. To ze mě nejspíš udělala nevděčnou potvoru, která si neváží jejich výchovy.
Také lidé od nás z vesnice (především důchodkyně) na mě a mého přítele hleděli s pohoršením, když jsme si dali pusu. A to jsem byla tak ohleduplná, že to byly jen nevinné polibky, abych je nepohoršila ještě více. Pak si člověk asi může jen domýšlet, co o něm koluje po vesnici. "No to ti musím povědět, včera jsem viděla tu Hartmannovic holku, jak se ochytává s tím klukem. Ještě že jsem tama zrovna jela, bůhví, jak by to skončilo!" To v překladu asi znamená, že slušná holka nemá právo na to políbit svého kluka na veřejnosti, aniž by se o ní nezačalo šířit, jak to dělá přímo na ulici.
Na závěr bych chtěla jen říct, že to, že je někdo hodný, slušný a milý, neznamená, že němůže být sprostý, opilý s cigaretou v ruce a s jazykem v puse svého přítele.

Čekání na život

26. července 2016 v 17:04 | Veronika Vé |  Téma týdne
Článek je zde dne 31. 1. 2016 a je zkopírován z mého předchozího blogu.
Mám pocit, že stále na něco čekám. Čekám, že najednou vyhraju miliardu, aniž bych pro to hnula prstem. Čekám, že se ze mě stane umělkyně, i když skicák otevřu jednou do měsíce. Čekám, že napíšu úžasný příběh, i když o tom pořád jen sním a napsala jsem pouze první kapitolu, od které uběhlo už spoustu dní.
Život nám nepřinese něco jen tak. Bez námahy. Věci a události si člověk musí zasloužit, pracovat na nich. Já třeba čekala na to, až konečně budu mít po maturitě. Ale věděla jsem, že to nefunguje tak, že bych luskla prsty a maturitní vysvědčení mi samo zalezlo do šuplíku. Musela jsem celé 4 roky makat, abych věděla, že tu maturitu zvládnu. (I když, co si budeme nalhávat, do poslední zkoušky jsem netušila, zda to zvládnu.)
Čekám na to, až budu vdaná a budu mít rodinu. Ale vím, že za tím stojí pořádný kus práce. Pevný vztah s partnerem se vám nevytvoří za jednu noc nebo pár měsíců bydlení. Musíte na něm opravdu pracovat a pak se taková potěšení, jako jsou svatba, vlastní dům, děti a společné rodinné vzpomínky a zážitky, dostaví.
Čekat bez hnutí jediným prstem je zbytečné. Ničeho se totiž nedočkáte.

A tak to je

26. července 2016 v 17:01 | Veronika Vé |  Téma týdne
Článek je zde dne 7. 11. 2015 a je zkopírován z mého předchozího blogu.
Je to přibližně rok, co se můj přítel začal zajímat o výrobu nožů. Popravdě ani nevím, co ho k tomu přimělo, ale jsem velice ráda, že má takový koníček. Je to ovšem zvláštní koníček. Už jen kvůli tomu, že nikdy nic podobného tomuto nedělal a také proto, že výrobě nožů se zas tak hodně lidí nevěnuje. Já jsem tedy o nikom neslyšela do té doby, než se o tohle téma začal přítel zajímat.
Nechci, aby tento článek působil jako reklama. Prostě si jen myslím, že je přítel opravdu šikovný a na to, že se tomuto koníčku věnuje pouze rok i s teorií, tedy že pořádně nože vyrábí asi třičtvrtě roku, tak je jeho práce krásná.
Abych to tedy trochu popsala: přítel vyrábí nože z oceli, kterou kupuje, někdy hledá pružinovky (teda myslím, že se tomu tak říká) a řetazy z kol na kovošrotech, ze kterých pak také tvoří, no a nakonec také sám kove damascenskou ocel (to se spojí více kovů nebo čehosik ((vážně o tom do podrobna tolik nevím)), a pak se kováním spojí a následně překládají, to pak vznikne klidně i 120 a více vrstev. Pak si také přítel shání dřevo, které někdy koupí, jindy sežene třeba u táty, a dělá následně ručky k nožům. Také už párkrát tvořil ručku z mikarty (látka spojená lepidlem a následně zatvrzená). Dokonce si již jednou ušil kožené pouzdro na nůž, jednou pro něj použil i nýtů. Sám si i leptá své logo do čepelí (upravené V). Jo a sem tam vyroví třeba nějaký přívěšek nebo prstýnek :)
Myslím, že nejlepší bude, když vám ukáži některé z jeho prací:
Tohle byla přítelova první větší práce pro jeho kamaráda.
Tohle je nůž z damascenské oceli (damašku).
Ten vzor na čepeli tvoří vrstvy, o kterých jsem psala výše.
Tohle je speciální japonský kuchyňský nůž (opět damašek), který přítel věnoval svému kamarádovi jako svatební dar.
Jinak to odsazení ručky od čepele je v tomto případě správné (jedná se totiž o již zmíněný speciální japonský nůž).
Další dvě práce.
Jen na tom druhém noži je čepel mírně zašpiněná, samozřejmě se pak očistila (to aby ste si nemysleli, že to tak má být).
Tento nůž vytvořil přítel mému strejdovi k narozeninám.
Plus mu k tomu ušil pouzdro z kůže (pak raději i připevnil nýty), které se dá dát i za pásek od kalhot.
Další damašek a k tomu i poudro.
Tohle je nůž, kterému se říká karambit.
Tohle je nůž (damašek), který přítel vytvořil pro kamaráda.
Jedná se o nůž vytvořený podle Tracker knife z jednoho filmu (ale nezvpomenu si, o jaký film se jedná).
A tohle je kuchyňák, co mi přítel zpracoval z řetazu z kola :)
Přívěšek na krk ze zbytku damašku.
No a tady je další přítelova práce - prstýnek pro mě z přírodní slonoviny.
Snad se vám práce líbí tak jako mně :)