2. kapitola

28. července 2016 v 11:54 | Veronika Vé |  Vlkodlačí děvče
2.
"Měla jsi krušnou noc, co?" zeptala se náhle Nicol.
"Celkem. Vlastně ani ne. Bylo to skvělý. Jen to ráno po probuzení…." nechala jsem větu viset ve vzduchu.
"Máma je pokaždé taková, snad se tím nebudeš trápit, ne?" starala se Nicy. Nechtěla jsem však, aby se trápila i ona, tak jsem jen odpověděla: "Neboj, nebudu."
Když jsme dorazili na školní parkoviště, Nicy okamžitě vylítla z auta za svými kamarády. Byla o dva roky mladší, ale přesto měla více kamarádů než já. Kdo by se taky divil, že jo.
"Ahoj tulačko!" Málem jsem se počůrala leknutím. Tomáš.
"Hele, už několikrát jsem ti říkala, že tohle mi dělat nemáš!" vykřikla jsem.
"No tak promiň, já myslel, že tvůj sluch je jedinečnej, navíc včera si mi neodpovídala na SMSky, tak jsem tě musel nějak potrestat." šibalsky se na mě usmál. Tomáš nevěděl o mém tajemství, avšak můj bezvadnej a silně vyvinutej sluch jsem před ním neututlala. "No víš, dnes mě nějak bolí uši. Asi budu nachlazená." lhala jsem mu a při tom vystupovala z auta. "Aha. No ale víš, že máš za pár dní narozky a že výmluvy typu, mám rýmu, už jsou pasé?"
"Cože?!" vyjekla jsem.
"No, máš narozky, za chvíli, pa-ma-tu-ješ?" mluvil na mě jak na idiota. Jasně, že si to pamatuju, jak bych mohla zapomenout, ale narozky už neslavím. Jen sama…v lese.
"Hele, Tomáši, je od tebe moc milý, že chceš se mnou oslavit moje narozky, ale víš, že na to moc nejsem."
"Bude ti 19! To musíš oslavit!" jásal a já mu nechtěla kazit radost, tak jsem odvětila: "Uvidíme."
Zdá se, že mu to stačilo, protože mi najednou začal vykládat o tom, jak má moc práce se zařizováním programu našeho maturitního plesu a podobně. Tomáš byl totiž organizátor všech našich akcí, co jsme na střední zažili. Takže je asi jasné, proč nechci dělat narozeninovou oslavu. Pozval by půlku města a celou školu.
Když konečně skončila škola, vyrazila jsem koupit ten nový koberec. Nicol končila dřív, byla už dávno doma, tak jsem mohla nerušeně řídit a přemýšlet. Oslava narozenin. Tsss, ani moje osmnáctiny nikdo neslavil, tak proč chce najednou Tomáš slavit 19. rok mého trápení? A pak mi to došlo. "Sakra, to né!" vyjekla jsem a šlápla na brzdu těsně před obchodem. Naštěstí ne v něm. Ale to nebyl důvod mého zděšení. Vzpomněla jsem si totiž na tohle: když nám bylo asi 15 a rozhodovali jsme se kam na střední, oba dva jsme si zvolili gympl. Asi po roce tam se mi přiznal, že na gympl šel jen kvůli mně. Aby mohl být stále se mnou, protože se mu moc líbím. Jenomže v 16-ti letech jsem měla v hlavě takový zmatek, kvůli tomu, kdo a co jsem, že jsem na kluky neměla ani pomyšlení a proto jsem mu mile řekla, že žádného kluka nehledám. K mému překvapení to přijal velmi klidně, ale tehdy prohlásil: "Tak fajn, ale až ti bude devatenáct, tak si dáme rande, jasný?" Sakra! Jak jsem na to mohla zapomenout? Budu muset něco vymyslet. A rychle! Protože Tomáš má kolem čtvrté odpoledne přijít opravit to zábradlí.
Ale teď musím jít koupit mámě nový koberec.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama