Ti chlapi

26. července 2016 v 16:53 | Veronika Vé |  Život píše
Článek je zde dne 22. 5. 2016 a je zkopírován z mého předchozího blogu.
Minulý týden ve čtvrtek jsem měla debatu se svým milým: "Já jsem taky utahaná z práce a když už mám nějaký to volno, tak doma uklízím. Taky bys mi mohl s něčím pomoct. Třeba když máš zrovna volno, tak můžeš umýt/utřít to nádobí. Nebo alespoň zamést. Nic víc po tobě nechci." No...myslím, že debata nikam nevedla.
Samozřejmě nejsem nějaká puntičkářka, které by vadilo mít doma 10 minut na lince neumyté nádobí. Jen mi vadí, že jsem na úklid bytu sama. Kdybychom žili na baráku, chlap by se staral o venek (sekání trávy, opravy atd.), já o vnitřek. Jenže když žijeme v bytě, dvůr ani zahradu nemáme, tudíž bych byla ráda, aby se domácí práce alespoň trochu rozdělily.
Ve čtvtek jsem jela autobusem na noční, následně pěšky z nádraží do práce. (Nebojte, k souvislosti s předešlým odstavcem se hend dostanu.) Když jsem se převlékala na šatně, kolegyně se mě zeptala, kolik je hodin. Automaticky jsem se podívala na levé zápěstí, kde nosím hodinky. "Sakra, kde mám hodinky?!" Ihned jsem začala prohledávat svetr a bundu, jestli mi v nich hodinky náhodou nezůstaly. Chápejte, měla jsem rozbitý řemínek, takže takové ty dva malé kroužky, pod které řemínek strčíte, mi chyběly, tudíž jsem řemínek měla zajištěný jenom kovovou tyčinkou.
Řekla jsem si, jak je to super, poslední noční a já si ji takhle zkazím. Byla jsem z toho opravdu špatná, ty hodinky jsem si koupila za 500,- Kč k dvacetinám. Byly stříbrné s bílým řemínkem. Jo, není to nic extra, ale já je měla moc ráda. Strašně mě to mrzelo, že je nemám, byla jsem z toho hodně rozladěná. Volala jsem příteli, že jsem ztratila hodinky, že se mi asi uvolnily někde pod mostem, jak jsem šla k práci. Říkala jsem mu, že hned ráno po směně se tam zalítnu podívat (protože lítat ve 2 hodiny ráno o přestávce pod mostem, kde nesvítí lampy, je o hubu), jenže jsem nedomyslela, že to už tama lidi projdou na ranní směnu a pokud si jich někdo všimne, nejspíš si je přivlastní.
Nicméně jsme si dovolali a já měla náladu pod psa. S hodinkami už jsem se v duchu loučila a pořád dokola si opakovala, jak jsem blbá, že jsem si ten řemínek už dávno nevyměnila.
Za chvíli mi volal přítel, že se jede na to místo, kde jsem nesjpíš ty hodinky ztatila, podívat. (Byl zrovna v práci a měl půl hodiny pauzu). Dost mě zaskočil, vůbec jsem nepomyslela na to, že by se tam rozjel. Vážně mě to vůbec nenapadlo. Za chvíli mi volal, srdce jsem měla téměř v krku. "Našel jsem je!" zaznělo z druhé strany a já jsem se na místě málem rozbrečela. Já vím, řeknete si blbé hodinky, ale mně bylo opravdu líto, že jsem je ztratila. Nicméně jsem do telefonu začala říkat věci typu: "Ty jsi takový zlatíčko! Moc tě miluju! Jsi úžasnej, vážně moc děkuju!" Takže hodinky se našly (byly před tím mostem téměř na silnici) a já mohla v klidu dodělat svoji poslední noční.
A co je pointou tohoto článku? Že možná mi přítel doma až tak moc nepomůže, ale je ochotný jet v deset hodin večer pod most, kde nesvítí lampy, aby našel moje hodinky.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama