Jdi

5. června 2017 v 17:59 | Veronika Vé |  Život píše
Nevím proč, ale napíšu to. Hodně dlouho jsem se tomuto tématu a článku vyhýbala, protože je těžké odhalit vám - lidem, čtenářům, blogerům, moje slabosti.

Když jsem byla v prváku na střední škole, získala jsem tu možnost brigádničit v kuchyni, respektive jsem ale spíš chystala zeleninu a vypomáhala v úmývárně, bylo-li to zapotřebí. Na tuto brigádu jsem docházela o víkendech, někdy v sobotu i neděli, někdy třeba jen jeden den o víkendu. A nevadilo mi to. Bylo mi jedno, co dělám, cítila jsem se dobře. I když jsem se nevyspala za celý týden a učila se ztahaná z kuchyně, cítila jsem se fajn.

Když jsem střední školu úspěšně završila maturitou, nastal čas hledat práci. Ale pořád jsem to odkládala i přes upozornění od mámy a přítele: Hele, už je půlka prázdnin, měla by sis něco najít, jinak skončíš na pracáku. A to jsem si upřímně přála ze všeho nejmíň.
Jejich rad jsem si ale nevšímala. Užívala jsem si KONEČNĚ volna. Protože několik předešlých prázdnin, kdy jsem ještě bydlela s mámou u prarodičů, jsem trávila hlídáním mladších příbuzných, vařením a uklízením. Mně to upřímně nevadilo po té stránce, že jsem tohle všechno musela dělat. Ale vadilo mi, že když jsem večer, třeba kolem šesté chtěla jít ven se svým přítelem, nemohla jsem. Anebo jsem šla, ale vyslechla jsem si kolem toho plno řečí. Vadilo mi to a to hodně. Protože když u nás ještě bydlela moje starší ségra, přišla z brigády, najedla se a pádila ven se svým klukem. Já za ni musela obstarat nádobí a podobné věci. Ale za mě už to neměl kdo udělat. Hlavně že u nás na prázdninách byla i sestřenka, která byla stejně stará jak já, ale přece měla prázdniny. To, že bych je měla mít i já, na to nikdo nebral ohled.
Proto jsem se nehrnula do práce. Chtěla jsem si užít prázdniny, které jsem mohla po hodně dlouhé době strávit jen a jen po svém.

Během prázdnin jsem šla alespoň na brigádu, kde jsem ale vydržela jeden jediný den. Hodně lidí si myslelo, že jsem líná a nechce se mi pracovat, když mám doma pohodlí (to už jsem bydlela jen s mámou a se svým přítelem). Ale tak to nebylo. V té práci mi nic nevysvětlili, přehazovali si mě jak bramboru, nevěděla jsem, u koho se mám další den hlásit, nedostala jsem skříňku a věci si musela tahat po celé fabrice, která nebyla zrovna čistá a v tuto chvíli já začala panikařit. A proto jsem tam už nešla. Vím, že bych se to všechno časem dozvěděla, naučila. Zkrátka většina lidí věří tomu prvnímu, že se mi nechtělo pracovat.

Takže jsem v září nastoupila na pracák. Posílali mě na takové práce, kde jsem neměla sebemenší možnost uspět při pohovoru a pracovat ve fabrice jsem po letní zkušenosti vážně nechtěla. A tak jsem byla doma.
Díkybohu jsem za půl roku získala místo jako skladnice. Tato práce mě bavila, vážně moc. Potom mě ale vyhodili. Což je podivné: první měsíc jsem u této firmy měla smlouvu pouze na ten daný měsíc, aby si mě vyzkoušeli. Vyhovovala jsem jim, tak mi dali zkušebku v podobě tří měsíců. A asi čtrnáct dní před koncem zkušebky mě vyhodili. Co jsem se pak dozvěděla, nebylo to proto, že bych neuměla dělat. Ale pravý důvod jsem se už nedozvěděla. Byla to zkušebka, důvod nebyl potřeba.

Znovu pracák, protože jsem nechtěla vzít místo ve fabrice, kde by mě vzali. Mzda by mi spadla cca o 4 tisíce, byla bych placená minimálkou na třísměnném provozu a to mě vyděsilo. Zůstala jsem tedy doma, bydlela jsem pouze s přítelem a vyjít jen z jeho výplaty bylo opravdu těžké. Já si hledala něco v oboru skladnictví, ale čtyři měsíce nejsou dostatečná praxe, jak jsem zjistila. A….já byla doma skoro rok. Až se za to vážně stydím. Neuvěřitelně. Kdybych dělala v té fabrice, alespoň bych nějak přispěla do domácnosti, i když by to nebylo moc.

Co teď budu psát, pro mě bude opravdu těžké.
Během toho skoro roku jsem si ale našla 3 práce. A ze všech jsem maximálně do tří dnů vypadla. A nebylo to proto, že bych nechtěla pracovat, to vážně ne. A vím, že mnoho mých blízkých a přátel mi to nevěří. Ale asi bylo lehčí je nechat v této mylné představě než jim říct pravdu. Byla jsem na tom psychicky opravdu špatně. Z prací jsem utíkala buď kvůli práci samotné nebo proto, že si na mě zasedla kolegyně, ano i během tak krátké doby to evidentně jde.
V tomto období bylo pro mě hrozně těžké v takových zaměstnáních vydržet. Nevěřila jsem si, bála jsem se, ale ne takovým tím klasickým stylem, jako když jste prostě nervózní z nové práce a kolektivu. Bylo to horší. Vlastně do teď pořádně nedokážu říct, proč jsem se tak cítila, proč jsem se tak chovala. Nedokázala jsem se přemluvit, abych to vydržela. Byla to pro mě taková psychická zátěž, že jsem to nevydržela a vzdala to.

Pak jsem našla další práci a udržel mě v ní přítel. Taky už toho měl dost, musel vše platit sám a když viděl, že z každé práce utíkám, už na to neměl nervy. A světe div se, pomohlo to! Po týdnu chození do této práce, navíc do fabriky, jsem díky příteli a jeho poněkud násilnější taktice, kdy na mě křičel v autě, abych do té práce šla, jsem svůj strach, jestli se tomu tak dá říkat, překonala. A bylo mi moc dobře. Kdyby to přítel neudělal a nechal mě doma, nevím, jestli bych ten strach vůběc někdy překonala.

Musím říct a přiznat se, že se vážně za tohle období stydím. Zároveň mě to moc bolí, vzpomínat na tohle všechno a zveřejnit tento článek pro mě bude opravdu těžké.
Ale jít dál se musí a to špatné, ať vezme čas. Sice to budu mít pořád na paměti, ale doufám, že už mě to nebude tak moc trápit, když teď jsem lepší člověk. Začínám se vyrovnávat sama se sebou a představa, že od 1. srpna nastoupím do nové práce už mě tolik neděsí. Začínám to vnímat jako klasický přestup do nového zaměstnání, kdy je snad každý člověk nervózní.

Už se nechci utápět v mých psychických problémech. A i když nejspíš tuším, co bylo jejich kořeny, nechci už na to vzpomínat. Protože je to minulost. A ta BYLA. Nechci se jí už dál ovlivňovat.

Chci jít prostě dál. A už se nebát. Alespoň ne tak, jako dřív.
 


Komentáře

1 D D | Web | 5. června 2017 v 19:07 | Reagovat

Je fajn, že sis z toho vzala ponaučení a postavila se na vlastní nohy. Vyhazovy před koncem uplynutí tříměsíční zkušební doby nejsou ničím nenormálním, firmy tak šetří peníze. To, že bych skončil po třech dnech apod. se mi stalo jen jednou a bylo to na popud samotné firmy, která na jedno místo nabrala šest lidí a během tří dnů je přebrala, přesněji padl jim do oka druhý člověk, že už měl praxi a věděl, takže zbytek třetí den poslali domů ať už nechodí.

2 Mitsuki Mitsuki | 6. června 2017 v 23:01 | Reagovat

Ahoj, po přečtení tohoto článku bych tě chtěla podpořit alespoň v tom, že tvoje pocity, které jsi prožívala v předchozích zaměstnáních, úplně chápu. Já sama byla na brigádě v cukrárně, kde jsem vydržela asi tři dny - plno lidí, zmatek, nezvládala jsem obsluhovat 16 stolů a když jsem s tím sekla, cítila jsem se úplně stejně. Myslím, že kdybychom měly obě pevnější nervy nebo byly do té práce víc zapálené, tak bychom to vydržely a třeba tam zůstaly. Nicméně je to zkušenost :-) A s tím že jsi byla rok doma - nemusíš se za to stydět nebo aspoň ne tolik - znám lidi, co nechtějí pracovat a jsou na pracáku skoro 10 let... Tímto ti přeju hodně štěstí a síly do nové práce!!!  <3

3 veronika-ve veronika-ve | Web | 13. června 2017 v 10:23 | Reagovat

[1]: Kdyby nebylo přítele, nevím, jestli bych to zvládla sama. Jsem ráda, že jsem v tu chvíli měla u sebe někoho, kdo mě "nakopl" :)
O tom jsem slyšela, že tohle firmy rády dělávají. Nejblbější na tom bylo to, že to byla moje první opravdová práce a dopadla právě takto.

[2]: Děkuji ti moc!
Bylo to pro mě vážně těžký a blbý období a jsem ráda, že jsem z toho tak nějak venku a je dobrý vědět, že takový "boty" jsem nedělala jenom já, ale že to sem tam udělá každý. Podle mě se ani není zač stydět, pokud to člověk provede jednou, protože mu práce vážně nesedne. Je rozumný si přiznat, že na to nemám a jít dál.
Tak snad se ti na letní brigádě povede mnohem mnohem líp!!! <3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama